Linux vs Windows: skutečný rozdíl je v efektivitě

Navazuji na článek kolegy Gabriela se srovnáním Linuxu a Windows, kde se zabývá srovnáním obou systémů. Já se na to dívám jinou perspektivou.

Filozofie systému

Hlavní výhodou linuxu je nejen otevřený a svobodný software (čti bezplatný), ale zejména schopný. Všechny pracovní úkoly i ovládání systému dokážete udělat v terminálu, což je neuvěřitelně efektivní i efektní. Je to opak Windows, kde na vše potřebujete nějakou speciální aplikaci.

Windows je nejen operační systém, ale hlavně platforma pro prodej komerčních aplikací, hraní her a konzumování obsahu. Tradičně se aplikace pro Windows stahují z webu výrobce a ani později snahy Microsoftu u Store s aplikacemi to moc nezměnily.

Windows je „spouštěč“ pro mnoho komerčních programů, které živí své autory. Podobně to platí u her, přičemž některé hry stále nejdou spustit na linuxu, protože si to jejich autoři nepřejí a obdařili je kernel-level anticheat ochranou (např. Riot Vanguard u Valorantu), která vyžaduje Secure Boot a TPM. Windows je platforma, která dříve generovala peníze (dnes už to pro Microsoft neplatí a živí ho cloud). Běžný uživatel to pociťuje ve chvíli, kdy chce provést nějaký úkol, například rozbalit archiv (což Windows donedávna neuměly) či sloučit více PDF souborů do jednoho. To jsou úkony, které na Windows vyžadují program třetí strany a proto je historicky meme zkušební verze WinRARu či Trial Total Commanderu. Někdy ji měl na počítači snad každý z nás, ale koupil si ji někdy někdo?

Mocný software zdarma

Pro běžné úkony na Windows neseženete program, který by vám pomohl a byl zdarma. V nejlepším případě najdete shareware, který vám do obrázků či dokumentů přidá vodoznak a bude vás nutit si koupit placenou verzi. Zkuste si třeba u videa převést audiostopu na jiný formát, což je úkon, který dělám běžně (má TV nepřehraje z licenčních důvodu DTS). Opět budete zaspamováni zkušebními verzemi programů a po třetím nainstalovaném to vzdáte.
A toto je hnus, což je potřeba si říci otevřeně. Nebo zkuste již zmíněné sloučení více PDF (či jiných souborů) do jednoho souboru.

Linux umožňuje veškerou práci provést z terminálu. To není ta obtížná možnosti pro masochisty, ale skvělá možnosti pro lidi, kteří ví jak ušetřit čas.

Například zmíněné sloučení více PDF do jednoho, které je na Windows bolest, zvládne balíček poppler-utils:

pdfunite soubor1.pdf soubor2.pdf vysledek.pdf

A stejně tak jde hromadně sloučit všechny PDF v jedné složce:

pdfunite *.pdf spojeno.pdf

Změna audiostopy přes FFMPEG, třeba z DTS na AC3, beze ztráty kvality videa (kopíruje se beze změny, přehazuje se jen zvuková stopa):

ffmpeg -i vstup.mkv -map 0 -c:v copy -c:a ac3 vystup.mkv

Nejlepší na tom je, že tento jeden příkaz může projet a upravit všechny soubory v jedné složce a nemusíte instalovat žádný grafický program. Nebo placenou aplikaci:

for f in *.mkv; do ffmpeg -i "$f" -c:v copy -c:a ac3 "prevedeno_$f"; done

Podobně je na tom MacOS, který zmíněnou manipulaci PDF zvládá nativně. Proč ne Windows?

Správa software

Už jsem zmínil Windows Store, který je s námi tuším od dob Windows 8. Je to zoufalé, zaspamované a principielně nefunkční. Navíc má vývojář problém se do Storu s aplikaci dostat (podobně komplikované je to v ekosystému Applu). Uživatelé Windows jsou zvyklí na stahování aplikací z internetu, což má své pro i proti.
Všichni to známe – nejčastěji třeba z instalace ovladačů grafických karet. Musíte stáhnout velký balík, projít průvodce instalací, ten zaplní i registry Windows a občas musíte i restartovat. Toto je ve srovnání se správou softwaru pomocí repozitáře naprostá zoufalost.

Microsoft přišel v roce 2020 s Windows Package Managerem, který je ulehčením a kvituji jeho existenci. Pomocí něho a WinGet jste schopni pohodlně aktualizovat všechny aplikace v systému, stejně jako na Linuxu či v MacOS. Je však třeba říci i mínusy – WinGet je otřesně pomalý a u většiny aplikací jen spouští GUI instalaci, kterou musíte dokončit.

Na linuxu máte na výběr z mnoha možností jak software spravovat. Ale i ta nejstarší – pomocí repozitáře – je pořád dostatečně komfortní a rychlá.
Osobně si myslím, že Microsoft nikdy nevybuduje funkční Windows Store a že jeho uživatelé ho ani nechtějí a nepotřebují.

Ovladače (zejména GPU)

Linux si ovladače pro HW instaluje sám a uživatel tento aspekt prakticky nemusí řešit; a to včetně updatů. MacOS uživatel koncept ovladačů ani nezná a Windows už je umí většinou též nainstalovat automaticky. Ale výjimky existují.

Největší bolest dnešních hráčů je update ovladačů grafiky – balíky vychází často, je potřeba updtovat a každý má stovky MB, přičemž instalace trvá dlouho (stažení, rozbalení a samotná instalace). Toto systém Windows automaticky neumí, byť pro menší komponenty updaty driverů zvládá.

V linuxu stačí jednou přidat repozitář a ovladače se pak už navždy aktualizují spolu se zbytkem systému – žádné ruční hledání, stahování balíků ani instalační průvodci. Nebo si zvolíte vhodné distro, například Bazzite pro hráče, a ovladače grafiky nemusíte řešit vůbec od začátku. Jsou v systému, nastavené a updatují se samy.

Filozofie přípony nade vše

Linux se na soubory dívá jako na data, která mají nějakou hlavičku a strukturu; podle ní se s nimi snaží pracovat. Na Windows je určující přípona souboru a ta je alfou i omegou.
Linux je otevřenější a snaží se soubor prostě otevřít, nepotřebuje katalog kde je ke každé příponě přiřazen patřičný program.
Toto zní jako banalita, ale Windows uživatelé jsou ke své škodě vychováni k tomu, aby pro danou příponu souborů měli v počítači patřičný „otvírač“. A to je špatně.

Jeden příklad za všechny – pracuji s digitálními certifikáty, které jsou téměř vždy uloženy v Base64 plaintextu, ale mohou mít různé přípony – například PEM, CRT či CER. Pořád se ale jedná o stejný soubor, který můžete otevřít v Notepadu a pracovat s ním. Ve Windows je však pro CRT asociován systémový prohlížeč certifikátů, který nedokáže zobrazit tento Base64 obsah souboru. A to je škoda, protože uživatele zbytečně limituje. Přípona souboru má zbytečně velkou moc, přitom není podstatná – podstatný je obsah souboru, resp. hlavička.

Práce s disky

Všichni známe z Windows rozdělení disků na C:, D, a další písmena dle abecedy. Na Linuxu a ostatních systémech se písmena nepoužívají, disky se prostě „připojují“ jako složka. Typicky jako /mount/diskc. Pokud si na to zvyknete, tak je to ulehčení, protože vše v počítači máte v jedné logické stromové struktuře a dobře se s tím pracuje. Osobně mi to vyhovuje více jak rozdělení na jednotlivé disky s písmeny, které se někdy špatně pamatuje.

Závěr

Většina srovnání Linuxu a Windows se dívá na ty nejzjevnější rozdíly, jako je filesystém, správa software, či architektura. V tomto zamyšlení jsem se záměrně zaměřil na jiné aspekty – na to, jak systém přistupuje k datům, ovladačům a k mé práci jako takové. Není to o tom, že by Windows byl špatný systém, ale o tom, kolik zbytečných kroků mezi mě a výsledek staví.

Na Linuxu si nemusím pamatovat, kterou appku potřebuju na jaký formát souboru, nemusím čekat na instalátor ovladače ani hledat trial verzi programu, který udělá jednu jedinou věc. Otevřu terminál, napíšu příkaz a jdu dál. Přesně tahle absence tření je pro mě klíčová – a proto na Linux jako svou pracovní platformu nedám dopustit.